Atrej a Nicota

"Když dítě ztratí fantazii, svět ho naučí, kým má být. Když si ji uchová, může zjistit, kým skutečně je."

Pamatujete si film Nekonečný příběh? Atrej. Jeho kůň Artex. A svět, který začala pohlcovat Nicota…Když jsem ho viděla jako devatenáctiletá slečna, byla jsem okouzlená. Krásný Atrej a jeho kůň Artex a samozřejmě pes Falco, kterého úžasně nadaboval Eduard Cupák. Tajemná dětská císařovna, která byla tak křehká… Ten svět byl plný dobrodružství, magie a zvláštního napětí, které člověk cítil někde hluboko uvnitř. Ale tehdy jsem ten film vlastně úplně nepochopila. Líbily se mi obrazy. Efekty. Postavy.

Až dnes – jako dospělá – mnohem víc chápu jeho skutečné poselství. Ten příběh nebyl jen pohádkou. Bylo to varování. Ve filmu začíná svět Fantazie pohlcovat Nicota. Divná tmavá mlha. A císařovna říká, že Fantazie mizí proto, že lidé přestávají snít a z jejích krásných očí kanou slzy. Lidé přestávají věřit v kouzla a přestávají používat svou fantazii. Záchranou je chlapec Bastian, který si při čtení té knihy všechno dějství barvitě představoval. On ten příběh žil! Knihu četl, kdykoli jen mohl a utíkal s ní do skrýše před kluky, kteří ho šikanovali. Pomáhala mu být silnější. 

Dnes mám pocit, že ten příběh je velmi aktuální. Fantazie totiž nemizí jen z pohádkových světů. Někdy mizí i z nás. Jak rosteme, učíme se být rozumní, výkonní, přizpůsobiví. Oblékáme si – řečeno slovy Carla Gustava Junga – svou Personu. Sociální kůži, kterou ukazujeme světu. Naučíme se, jak máme působit, co máme říkat, jak máme zapadnout. Jenže když zůstaneme jen v té Personě, pomalu ztrácíme kontakt se svým skutečným já. 

A právě tam se začíná objevovat naše vlastní Nicota. Ne ta filmová, ale ta tichá, nenápadná, která se usazuje uvnitř člověka. Nicota může vypadat jako vnitřní prázdnota. Jako pocit, že něco chybí, ale nedokážeme říct co. Může se objevit jako smutek, který nemá jasnou příčinu. Jako úzkost, která se pomalu vplíží do života. Někdy se projeví jako pocit odpojení od sebe sama. Jako by člověk žil život, který vlastně není úplně jeho. 

A někdy se tato Nicota promění až v depresi – tiché volání duše, která ztratila kontakt se svým vnitřním světem. Fantazie je totiž mnohem víc než dětská hra. Je to schopnost dívat se dovnitř sebe. Vnímat obrazy, pocity, příběhy, které v nás žijí. Jung říkal, že právě imaginace je jednou z cest, jak se člověk může setkat se svým skutečným já. Že v obrazech, symbolech a příbězích k nám promlouvá naše hlubší psychika. Alfred Adler doporučoval svým klientům, aby si představovali svá přání a tužby, jako by se už vyplnily. A vývojový psycholog Erik Erikson připomínal, že děti potřebují pro zdravý vývoj prostor pro iniciativu, tvořivost a vlastní vnitřní svět. Právě v něm se rodí jejich identita. Tam se pomalu skládá odpověď na otázku:Kdo vlastně jsem? A kým chci být? Když dítě tento prostor nemá, může se velmi snadno stát jen tím, co od něj očekává svět. 

Proto v Kouzloterapii pracujeme s fantazií živě, opatrně a s úctou. Ne jako s hrou, která má dítě zabavit, ale jako s branou do jeho vlastního vnitřního světa. Do světa, kde může potkat své pocity. své příběhy, své obavy i své schopnosti. Protože dítě, které se umí dívat do sebe, má šanci jednou neztratit samo sebe. Má šanci vědět: kdo je- co cítí- a kam chce jít. 

Možná právě proto se k Nekonečnému příběhu dnes vracím s úplně jiným pocitem než jako dítě. Už v něm nevidím jen pohádku. Vidím v něm velkou a velmi pravdivou myšlenku: když ze světa zmizí fantazie, začne ho pomalu pohlcovat Nicota. A někdy si říkám, jestli dnes není naším úkolem udělat všechno pro to, aby se to nestalo alespoň v duších našich dětí. Protože tam Fantazie ještě pořád žije. Jen potřebuje prostor. Možná právě i proto vznikla Kouzloterapie. Aby děti (ani dospělí) neztratili svůj vnitřní svět dřív, než vůbec zjistí, jak je cenný. 

Pokud chcete, aby si vaše dítě uchovalo fantazii i odvahu být samo sebou, rádi vás přivítáme a pomůžeme mu.

Dr. Ludmila Sedláková